• Kariéra

| hlavní stránka | další články v rubrice

Kateřina Englichová a Václav Bartuška: Světoběžníci, které usadila rodina

Jejich příběh je jako z červené knihovny: dva světoběžníci, kteří byli zvyklí starat se sami o sebe, se potkali, sblížili, po čase se vzali, usadili se, pořídili si holčičku a ta je teď středobodem jejich vesmíru. Jsou příkladem dvoukariérového manželství, které neskřípe ani proto, že oba museli slevit ze svých zvyků.

Nevyčítají si, kdo se v čem musel přizpůsobit, kdo častěji dceru koupe a komu utíkají nejlepší roky života. Na rozdíl od spousty jiných párů vědí, proč co dělají, a dokážou si zdůvodnit, proč to tak chtějí. Oba. K tomu neztrácejí smysl pro humor, a když se popichují, tak bez špičatých ostnů. Kateřina Englichová a Václav Bartuška. Nejznámější harfenistka své generace, která koncertuje po celém světě, a jeden ze studentských vůdců revoluce v roce 1989, autor několika knih a podnikatel.
Když jsem se vloni poprvé s Václavem Bartuškou sešla, přiznávám, že ze stejného důvodu jako většina ostatních novinářů: bylo to asi týden před patnáctým výročím 17. listopadu. Dělal si legraci, že když mu novináři začínají volat, pozná, že podzim je tady. Na Národní třídě zavzpomínal na revoluci a naštěstí pro mou reportáž porušil svou zásadu, že domů si televizní reportéry nebere – pochopitelně se nejdřív domluvil se svou ženou, která je také před novináři opatrná. Kateřina kameramanovi ochotně zahrála na harfu a jejich Johance jsem téměř celou návštěvu musela malovat obrázky. Dnes mě pozvali do studia, které si pořídili nedaleko svého bytu, protože holčičce se přestalo líbit Kateřinino cvičení na harfu. Čekal na mě Václav, Kateřina se doma zdržela s uklízecí četou.

Už se zase blíží listopad… Jaké to je být věčným revolucionářem?
Já nejsem věčný revolucionář.

Ale lidé vás tak zřejmě vidí. Když jsem si o vás chtěla přečíst nějaké články, většina z nich byla o listopadu 1989…
Zaplať bůh, že si vzpomenou aspoň jednou do roka. Podle mě je listopad 1989 jedna z nejlepších kapitol našich dějin. Byl bych ale rád, kdyby si novináři vzpomněli i na jiné lidi, kteří v té době překonali sami sebe. Já jsem byl houby hrdina, měl jsem spoustu průšvihů a opletačky se Státní bezpečností už předtím. Sedmnáctého listopadu 1989 jsem se neměl o čem rozhodovat, v té době jsem čekal na soud. Ale stávkující v Pardubicích, Budějovicích, Brně, Ostravě, Košicích – to byli frajeři. Nebyli na Národní třídě, neměli za rohem západní novináře ani populární herce. Jakmile dostali zprávu, že Pražáci stávkují, šli do toho s námi. To mi přišlo pozoruhodné.

Rozčarování, o kterém mluvila spousta aktérů revoluce, se u vás nedostavilo?
Určitě ano. Ale nikdy jsem nemluvil o ukradené revoluci. To mi přijde jako velký nesmysl. Člověk si myslí, že lidé jsou lepší, než opravdu jsou. Během revoluce jsou odvážní, vycházejí si vstříc, pomáhají si. To je ale euforie, která jednou skončí a pak se lidé zase vrátí do normálních kolejí.

Když se vrátím k vaší nálepce jednoho ze studentských vůdců – leze vám na nervy, nebo vám někdy pomohla?
Nejsem si jistý, v čem by mi mohla pomoct. A vzhledem k tomu, že je mi sedmatřicet, nerad bych působil jako věčný student.

Takže až budete jednou v důchodu objíždět školy a besedovat…
…jak jsme na barikádách bojovali? Jsem s tím zařazením srovnaný. Nechci, aby se zapomnělo. A Češi mají tendenci zapomínat. Navíc všechno berou jako samozřejmost.

Zajímalo by mě, jestli jste byl v dětství pionýrským funkcionářem nebo předsedou třídy?
Absolutně ne. Nebyl jsem šéf skauta nebo pionýrského oddílu. Nikdy jsem neměl vůdcovské ambice. Jenom jsem v devětaosmdesátém řekl nahlas věci, které si spousta lidí jenom myslela. To je všechno.

Když se řekne dětství, co si vybavíte?
Milující rodiče. Měl jsem idylické dětství. Maminka a tatínek byli pro mě středobodem vesmíru. Všechno ostatní bylo podružné.

Vaše knížka o revoluci Polojasno je hodně autobiografická. Co na ni rodiče říkali? A pak na film, který podle ní vznikl?
Maminka ten film hluboce nesnáší. Táta vlastně taky. Je to jejich svaté právo.

To jste je vykreslil tak špatně?
To ne. Mí rodiče jsou strašně skromní lidé, nechtěli být vidět. Máma je z devíti dětí, táta ze sedmi, takže nejsou zvyklí na pozornost.

Igor Chaun je režisérem, Martin Mejstřík se dal na politiku, Šimon Pánek donedávna vedl nadaci. Jak jste s nabytou svobodou naložil vy?
Školu jsem dokončil spíš mimochodem, pak jsem šel na vojnu. Vydělal jsem dost peněz knížkou, tak jsem mohl cestovat. Vypadá to, že jsem se vyhýbal práci, jak jsem mohl, že? Povedlo se mi získat několik stipendií na zahraničních školách, taky jsem přednášel.

Bylo nějaké místo, které vás úplně fascinovalo?
Těch je hodně. Austrálie, Jižní Afrika, Kanada, Amerika, Indie. Docela rád jsem se vracel na Sibiř.

Dovedete si představit, že byste se do některé z těch zemí odstěhoval?
Chvíli jsem žil v New Yorku. I na dalších místech. Nějakou dobu můžu bydlet prakticky kdekoli, ale v zásadě tohle je můj domov, tady chci žít.

Můžete říct, že všechno, co jste dělal, jste dělal rád?
To rozhodně ne. Ale nelituji ničeho.

Jak vzpomínáte na svoji epizodu redaktora Mf Dnes?
V novinách jsem měl hezkou, pro mě ideální pozici: mohl jsem si psát, co mě zajímalo. Nemusel jsem obíhat tiskovky a nebyl jsem takový ten klasický deníkář, který musí do večera splnit úkol a druhý den dostane jiný. Bylo to zajímavé. Hodně lidí má kritický postoj vůči českým médiím, ale zároveň si nedovedou představit, že by za noviny zaplatili 35 nebo za zpravodajskou televizi 400 korun měsíčně. Jsou zvyklí, že zprávy jsou za pár halířů. Přitom informace jsou drahé. Já ke své práci potřebuji neustálý přísun kvalitních informací ze zahraničí – platím si The Economist, kabel s BBC. Za to dávám měsíčně zhruba dva a půl tisíce. Nedivím se, že tuzemská média při svých nízkých rozpočtech nemají žádné zpravodajství z Japonska a velmi málo z Ameriky.

Co vám dalo šéfování Expa 2000?
Zkušenost, že jsem schopný zvládnout projekt za 300 milionů korun. A uřídit lidi.

Vaše současná práce je tajemstvím?
Proč? Mám malou firmu, která dělá výstavy a marketingové studie. Chtěl jsem malou firmu, protože jsem poznal, že když mám pod sebou padesát lidí, je to opravdu moc. Takhle mě to baví víc. A mít vlastní firmu je lepší než být malým kolečkem ve velkém soustrojí.

Vloni jste Václavu Havlovi pomáhal rozjet projekt jeho knihovny. Proč jste odešel?
Pro mě to byl koníček. Přijal jsem to jako nabídku na projekt, kterému se věnují třeba američtí prezidenti. Netušil jsem, že skončím tak brzy. Odešel jsem po roce, stejně jako celá správní a dozorčí rada.

To také byla dobrá zkušenost?
Byla. S Václavem Havlem jsem se potkával už před revolucí a velmi si ho vážím za to, čím tehdy v osmdesátých letech byl. Myslím si, že na jeho příběhu se dá dobře vidět, co se stane, když se lidé rozhodnou pod tlakem okolností k něčemu, co by normálně nedělali: vzít do rukou svůj vlastní život, svoji budoucnost. Máme jenom jeden život a na nás záleží, jak s ním naložíme. Možnost reparátu neexistuje. Většinou žijeme normální běžný život: vychováváme děti, nakupujeme, chodíme do kina, bereme realitu tak, jak je. Včetně toho, že bolševik je tu navždycky a nikdo s tím nehne. Když se pak někdo proti tomu postaví, přijde mi to neuvěřitelné. A v českých dějinách moc takových osobností, které by hýbaly světem, nemáme. Většina se smíří s tím, co žije a v čem žije.
Je neuvěřitelné, jak dokážeme z našich dějin vypouštět nejdůležitější kapitoly. Rychle jako národ zapomínáme, co jsme od devadesátých let dokázali. Vlastně celá východní Evropa.

Co říkáte tomu, jak stoupají preference komunistům?
Myslím, že jejich základní sdělení je pro určité lidí velice přitažlivé: Všichni mají mít stejně, nikdo nemá mít víc než ostatní, nikdo se nemusí o nic příliš snažit a o ničem rozhodovat. Proč má mít soused třikrát větší plat než já? Proč si mám vybírat v obchodě, který z deseti chlebů si koupím? Ať je tam jeden a hotovo! To je v lidech zakořeněné hodně hluboko, dobře se jim to poslouchá.

Prožil a dokázal jste toho opravdu hodně. Máte nějaké cíle, dáváte si mety?
Myslíte jako v Básnících, první dovolená v Jugoslávii, druhé dítě, sociální jistoty? Samozřejmě cíle mám. Ale o těch přece nebudu mluvit do časopisu… Teď jsem si dal volno. Chci si dceru užít v klidu, nikam nespěchat. Protože už nikdy jí nebudou dva, tři, čtyři roky. Čas se nikdy nevrátí.

Tohle rozhodnutí je asi hodně těžké pro muže v nejlepších letech, co se týká kariéry…
Nemyslím si, že by to znamenalo propad v kariéře. Jde jenom o rozhodnutí, jestli budu v práci dvanáct hodin, nebo šest. Přišlo mi jednoduché se takhle rozhodnout. Beru si práci domů a píšu do tří do rána, když holčička spí. Tím pádem s ní můžu pár hodin denně být. Nechci přicházet z práce, když ona jde spát. O víkendech jsem práci úplně zrušil.

Prý si vás někteří chlapi dobírají, jak se staráte o dceru, když manželka odjede koncertovat…
To je jejich problém. Zvláštní syndrom tady u nás: řešit, co je a co není chlapská práce a starost. Když jsem nedávno přijel na vesnici k příbuzným a šel jsem malé vyměnit plenku, strýc na mě koukal s tak hlubokým despektem! V jeho očích jsem hodně klesl. (smích)
Nechtěl bych mít nějakou puťku, která by věčně seděla doma. Moje paní má štěstí v tom, že dělá to, co od mládí chtěla, co se od dětství učila, k čemu směřovala. Baví ji to, dělá to dobře, a ještě je za to placená. To považuji za největší profesní štěstí. Od začátku nám bylo jasné, že by bylo hloupé, aby toho nechávala a zůstala v domácnosti. Není tedy nic divného na tom, že se jí snažím vycházet vstříc.

Jak to vypadá prakticky?
Jako nekonečné koordinování diářů. A využíváme pomoc mých i Kačenčiných rodičů, chodí často hlídat.

Co všechno s malou zvládnete?
Všechno. Nechci, aby to vypadalo, že manželka v jednom kuse lítá po světě, ale s dcerou jsem občas třeba týden sám. Musím tedy zvládnout všechno. Od miminka malou přebaluji, koupu, krmím.

A pozná to potom manželka doma?
Žil jsem dlouho sám, takže jsem zvyklý se o sebe postarat. Není pro mě problém uvařit, vyprat, poklidit… Vaření mě vyloženě baví. Když třeba čekáme návštěvu, nakládám masa. Nebaví mě uklízet, na to máme firmu.

Máte nějaký fígl, jak Johanku zabavit nebo uklidnit?
Strašně ráda jezdí vlakem nebo metrem. Když hodně zlobí, vezmu ji do metra, jedeme na druhý konce Prahy a je nadšená. Taky ráda jezdí autem, líbilo se jí i na lodi. Miluje jakýkoli pohyb.

Jak jste strávili letošní prázdniny?
Většinu času jsme byli v Praze nebo za Prahou v domku rodičů se zahradou a bazénem. Pro holčičku ideální prostředí. Taky jsme jeli na Šumavu. Ale Maledivy ani Seychely jsme ještě neviděli. Malé je jedno, jestli je na Kanárech nebo v jižních Čechách. To, co vnímá, je blízkost lidí, které má ráda a kteří mají rádi ji.

Před chvílí dorazila Kateřina. Manželé se vesele domlouvají, jak se musí snažit vytvořit ideální rodinnou idylku. A při rozhovoru často vybuchnou smíchy. Mladý intelektuál a světová harfenistka jsou příjemní lidé z masa a kostí.

Máte společnou verzi historky, jak jste se seznámili?
Kateřina: Tak schválně! Moje je o večírku Fulbrightovy nadace. Já jsem jako obyčejně přišla pozdě, takže všichni už zasedali. Vzhledem k tomu, že tam byli samí vážení starší vědci a překladatelé (a navíc mi nebylo dobře), brala jsem svou účast jako slušnost. Mezi dveřmi jsem si říkala, že se příliš nezdržím. Dopadlo to tak, že jsem tam byla mezi posledními, se zde přítomným Václavem Bartuškou. Odcházeli jsme za hurónského smíchu organizátorů.
Václav: To můžu jenom potvrdit.

Čím jste si navzájem učarovali?
K.: Byla bych ráda, kdybych mohla říct, že už u dveří si mě všiml a okamžitě jsem ho okouzlila. To by byla romantická verze. Obávám se, že blíž pravdě je ta cynická: věková skladba přítomných byla prvním impulzem, abychom se spolu začali bavit.
V.: Vždyť to bylo romantické!
K.: Pamatuji si, že někdo se strašně dral ke dveřím, aby mi otevřel. A to mě zaujalo.
V.: To jsem byl já.
K.: Když jsme se loučili, zeptal se, jestli mi může zítra zavolat. „Tak já vám zavolám v deset hodin,“ řekl. V 9.59 jsem si říkala: „Cha cha, cestovateli, to určitě!“ a v 10.00 telefon opravdu zazvonil. To provází naše manželství: Václav je velmi pregnantní. Všude chodí o půl hodiny dřív, zatímco já dobíhám na poslední chvíli.

Shodnete se v záležitostech, kam směřovat rodinné finance, na čem ušetřit a v čem si dopřát?
K.: Zatím jsme se vždycky shodli. Neměli jsme problém, že třeba jeden by chtěl pořizovat dům a druhý byt. Některé věci zařizuje manžel, organizačně. Já zase bývám iniciátorkou „dodělávek“. Nemám ráda, když je něco napůl. Ale naprosto důsledná nejsem.

Nedávno jste byli na vodě. Říká se, že putování kánoí bývá prubířským kamenem partnerského vztahu.
V.: Kačenka nakonec musela odjet na koncert na druhý konec republiky.
K.: Václav jel s malou a já jsem o to přišla.
V.: Měli jsme půjčeného háčka. Holčička byla nadšená.

Když to tedy tentokrát nevyšlo, byli jste spolu jindy na nějaké „svatební cestě do Jiljí“?
K.: Na vodě jsme spolu nikdy nebyli. Je to škoda, protože oba dva jsme jezdívali.
V.: Ale když jsme spolu chodili poměrně krátce, jeli jsme před deseti lety na dva měsíce do Číny. To byla lepší zkouška charakterů než voda. Musíte se stoprocentně jeden na druhého spolehnout, nedá se trucovat, občas jde o přežití. Když třeba chcete jít v čínském vnitrozemí na záchod a vidíte díru v zemi, kde lezou červi…
K.: …vzájemně si musíte svítit. Myslím, že to bylo poměrně odvážné. Vodu bychom tedy zvládli levou zadní.

Tak mě napadá, Kateřino: Nebojíte se o ruce?
K.: Na vodě? Ne, to by mě nenapadlo. To bych nemohla jezdit ani v autě. Třeba lyžování, které mám moc ráda, je taky nebezpečnější. Jezdím, přestože se bojím. Myslím si, že neuniknete svému osudu. Kdyby na mě měla spadnout cihla, spadne. Samozřejmě nic vědomě riskantního nepodnikám. Kdysi jsem toužila vyzkoušet bungee jumping. Dneska vím, že to nikdy neudělám, a směji se sama sobě, že jsem do toho měla chuť. Ale ne kvůli harfě, protože mám malé dítě.

Jste spolu dlouho. Takovým párům se stává, že když přijde dítě, překvapí je, jak moc se jim život změní.
K.: To byla další revoluce! (hurónský smích obou)
V.: Ty vidíš nějakou změnu? Já o ničem nevím!
K.: Já vlastně taky ne. Člověk jenom o chviličku dřív vstává. Například dneska v půl šesté.
V.: Samozřejmě je to totální změna. V míře, která je pro bezdětného člověka nepochopitelná. Já bych ale ten náš dlouhodobý společný život upřesnil: byli jsme spolu, ale oba jsme se věnovali tomu svému. Z roku jsme spolu byli třeba pět měsíců. Já jsem byl tři měsíce na Sibiři, sotva jsem se vrátil, Kačenka odletěla na dva měsíce do Japonska. Pak jsem přesídlil do Ameriky a Káča tam načas přijela za mnou… Tenhle způsob života nám samozřejmě skončil. Nebereme to jako oběť.
K.: Je to tak v pořádku. Pro lidi, kteří byli takhle rozlítaní a hodně soustředění sami na sebe, je založení rodiny opravdu impulzem k usazení se. Máme jiné priority. Člověk se rád podělí a věnuje čas rodině. Dítě to strašně vnímá a reaguje na to.
V.: Když se narodí dítě, spoustu věcí hodíte za hlavu. Rodiny si považujete víc než cokoli jiného. To neznamená, že bychom úplně zahodili sami sebe. Už ale nejedu do Ameriky na tři měsíce, ale na tři týdny, a Kateřina taky nespakuje harfu na tak dlouhou dobu jako dřív.

Co byste chtěli, aby dcera po vás podědila?
K.: Vím, co nechci, aby podědila po mně, ale to nebudu říkat. (smích) Určitě by mohla podědit pregnantnost a přesnost po Vaškovi.
V.: Po mamince by mohla být krásná! Krásných žen není nikdy dost. A dokonalých! To si pak budu muset koupit za pár let brokovnici, abych odháněl nápadníky.
K.: Ona už je dokonalá! (smích) Nejkrásnější, nejhodnější, nejchytřejší. To vidíme naprosto objektivně, jako všichni rodiče u svých dětí.
V.: Vůbec nepláče, nezlobí a nechává nás pořádně se vyspat. (smích) Možná to bude znít příliš skromně, když řeknu, že bych si přál, aby byla hlavně zdravá. Krása, talent na jazyky, talent na muziku, to by bylo všechno fajn, ale zdraví je nejdůležitější.
K.: To vůbec nezní skromně!

Když tu otázku trochu otočíme: Co byste jí rádi do života předali?
K.: Kladný vztah k dobré hudbě. Nepřemýšlím tím směrem, že by musela být muzikant. Ale lidé, kteří mají vztah k hudbě, mají obohacený život.
V.: Budeme ji povzbuzovat, aby měla koníčky: sport, jazyky, muziku… Rozhodně bychom nechtěli, aby patřila mezi děti s klíčem na krku. Předpokládám, že bude mít chuť se vzdělávat, vystuduje vysokou školu… Byl bych rád, kdyby uměla pár cizích jazyků a ráda cestovala. Touha po poznání i něčeho jiného, než je západní civilizace, je to, co nám Čechům dost chybí. Máme pocit, že jsme na planetě sami. Nebo že každý musí být jako my, nebo se aspoň podobně chovat. Poznat jiné hodnoty je nesmírně obohacující. Proto je dobré naučit se i jazyky mimo náš kulturní okruh a jezdit tam, kde za dolar rodina žije čtyři dny. Kde je všechno jinak: každé páté dítě se nedožije pěti let a umírá se na nemoci, které my už dávno neznáme. Byl bych prostě rád, kdyby měla širší rozhled než jen povědomí o západní civilizaci.
K.: Johanka je ještě malá a netuším, co jednou budeme dělat. Člověk sice má nějaké zásady a ideály, ale život je často změní. Slýchám rady, že děti se nemají nutit k něčemu, co samy nechtějí. To dost dobře nejde. Přiznám se, že jsem měla několik období, kdy se mi nechtělo cvičit. Kdyby mě rodiče nepostrčili, třeba bych klavíru i nechala. Babička u mě seděla a dbala, abych opravdu procvičovala všechny stupnice a etudy. U dítěte musí být někdo, kdo řekne: „Teď je nutné tohle udělat, ne jenom, co chceš ty.“
V.: Mě do ničeho nenutili. Dali mi až příliš velkou volnost. Moje přirozená lenost zvítězila, zůstal ze mě nekňuba.
K.: (hurónský smích) To neříkej!
V.: Dneska bych zpětně uvítal pevnější ruku. Hodně jsem jako dítě sportoval. Běhal jsem, dělal jsem karate, šachy. A vždycky, když už jsem začal dosahovat velmi slušných výsledků a měl bych naplno trénovat, nechal jsem toho. V deseti jsem byl šachovým šampionem kraje. Zalekl jsem se, že bych musel denně hodiny a hodiny trávit u šachovnice. Závidím Káče, že od dětství má něco, čemu věnuje tři, pět, dvanáct hodin denně. To se málokdy vidí.

Zase obětovala spoustu jiných zájmů, ne?
K.: Nějaké koníčky jsem taky měla, ale okrajově. Považuji za štěstí, jak jsem prožila dětství. Mí rodiče nejsou muzikanti, takže jsme jezdili na hory, v létě pod stan. Mohla jsem zkusit všechno. Čím víc jsem se hudbě věnovala, tím víc činností jsem musela omezovat… Většina kolegů z branže, jejichž rodiče byli muzikanti, poznali jenom dril a téměř všechno měli zakázané. Neměli vůbec žádné koníčky, nikdy se nenaučili lyžovat, byli nasměrovaní jen na hudbu. Je pravda, že dneska je pro rodiče téměř neřešitelné skloubit svoji práci a zorganizovat dětem všechny ty kroužky, kluby a lidušky. Navíc – kdo dnes začíná a chce něco dokázat, musí se prosadit mezi obrovskou konkurencí. Desetileté děti už koncertují.

Johanka je ve věku, kdy si velmi dobře uvědomuje svoje já a snaží se ho prosazovat. Jak to snášíte?
V.: Samozřejmě velmi dobře! (smích)
K.: Je to škola trpělivosti.
V.: Je legrační, jak v dítěti člověk vidí sám sebe. Kopíruje, jak mluvíme, naše gesta… Včetně nectností. Johančino třetí slovo po máma, táta bylo „tak“. S patřičnou intonací. Protože jsme každou druhou větu začínali „tak“. To, že si stojí na svém, není v tomhle věku neobvyklé. A my jsme oba dva poměrně dost tvrdohlaví, takže bych se divil, kdyby ona nebyla.
K.: Opravdu oba? Já mám dojem, že pořád ustupuji! (smích)
V.: To víš, že jo! Naše soužití je deset let mého ustupování! (smích) Je náročné, když dítě říká desetkrát dokola: „…já chci.“ Nebo: „Já nechci… Bonbon, do bazénu…“
K.: Je to o to těžší, když je člověk výbušný… (A Václav výbušný není!)
V.: Stává se, že když si malá nechce něco obléknout, Káča opouští místnost a nechá mě tam s Johankou, ať ji obléknu.
K.: To je pravda, špatně snáším, když si dcera postaví hlavu, že něco nechce. Ve dvou letech! Odcházím, abych nevybouchla. Není to ale tak často. Nemám třeba problém dát Johance přes zadek, když se vzteká. Nechci ji mlátit nebo zastrašovat, ale je to účinné. Hlavně se snažím nevyhrožovat planě. A být důsledná. To došlo ad absurdum, když jsem ji v zimě vštěpovala, že musí nosit čepici. Podařilo se mi to tak dokonale, že ji vyžadovala i v létě. Venku i doma.

Jak se Johanka orientuje ve vašich odchodech a příchodech?
K.: Táta normálně chodí do práce každý den, máma nepravidelně. Je zvyklá, že když odjíždím na koncert, je doma s Vaškem. Když jedu na delší dobu, třeba na týden, do hlídání se zapojí i babička a dědeček.
V.: No, nemám svatozář, přiznávám! Když se Káča vrátí, vítám ji se slovy: „Tady máš dítě a starej se.“ A těším se do práce.

Máte po návratu tendenci malé víc povolit nebo odpustit?
K.: To ne, ale z delšího turné se vzpamatovávám i několik dní, tak nezvládám být tak důsledná. Třeba pomaluje zeď. I když – to byla doma zrovna s Vaškem!
V.: To byla zeď v kuchyni. Ale ta v ložnici byla s tebou! (smích)

Rozumím tomu dobře, že Johanka má stále v rukou pastelky?
V.: Teď měla chvíli pauzu, ale před týdnem pomalovala zeď u Kačenčiných rodičů. Je tvůrčí. A chce, abychom jí malovali i my. I návštěvy, když se s nimi skamarádí.

Máte rituály, kdo koupe, čte pohádku?
V.: Johanka je nejradši, když u pohádky jsme oba.
K.: Jednu dobu častěji koupal Vašek. Teď chce být v koupelně sama.
V.: Seděla ve vaně a najednou řekla: „Táta pyč.“
K.: Aby tam mohla kout pikle a stříkat vodu ven. Jinak vyloženou pravidelnost v naší rodině nenajdete. Ten, kdo je doma, dělá, co je potřeba. Když jsme doma oba, jeden udělá kaši, druhý koupe.

Kolik dětí plánujete? Při vašem způsobu života to asi čtyři nebudou?
K.: Čtyři už asi nestihneme.
V.: Proč ne?
K.: Ani tři!
V.: Já jsem jedináček a sourozenec mi chybí. Jako dítě jsem to vnímal nejvíc. Nechápal jsem, proč všichni mají sourozence a já ne. Chyběl mi parťák. Brácha. Ségru jsem si ani nepřál.

Zvoní telefon. Úklidová firma dočistila koberce a Václav ji jde vypustit z bytu. Pak půjde do práce – už jsem ho zdržela víc, než jsem slíbila. Ještě mi stihl říct historku s bulvárem: Ten o Kateřinu projevil zájem, když vystoupila v pořadu Lucie Bílé a ta jí pomáhala stěhovat v zákulisí harfu. Když vyšla její fotka v Blesku, oslovil ji redaktor Spye a strašně se divil, že harfenistka jim netouží poskytnout rozhovor. „Opakoval, že to bude zadarmo, že nechtějí za uveřejnění zaplatit, a nemohl pochopit, že takovou popularitu Kačenka nepotřebuje.“ Když mi pak Kateřina vyprávěla, jak nerozhodná byla ještě na prahu dospělosti, divila jsem se.

Harfa, dlouhé vlasy, krásné róby, plachý úsměv… Pletu se, když si vás představuji jako hodnou holčičku, která si tiše hrála a nikdy se neumazala?
Do kategorie holčiček v růžových šatičkách, které se nikdy nechtěly umazat, asi nespadám. Byla jsem tichá holčička, co sedávala v koutě. Ráda jsem si četla a moc jsem toho nenamluvila. Museli mě pořád povzbuzovat. Na druhou stranu mi mohli tisíckrát říkat, jak mám něco udělat, a já jsem si to zařídila po svém. Ale rebel jsem nikdy nebyla.

K hudbě jste tíhla odmalička. Impulz vzešel z rodiny?
Rodinná linie se dá vystopovat. Prababička bývala subretou v Národním divadle. Svému synovi zakázala, aby se hudbě věnoval. Dědeček se tedy stal architektem a k tomu byl výborný pianista. Prapradědeček z tatínkovy strany byl prvním učitelem hudby Antonína Dvořáka. Moji rodiče nejsou muzikanti a ani v blízkém příbuzenstvu tenkrát nikdo takový nebyl (až dnes mám švagra muzikanta). Měli rádi nejen klasiku, ale i džez. Chodili na koncerty a k hudbě vedli i mě.

Takže to vypadalo tak, že v obýváku stál klavír, který vás odmalička přitahoval?
Hrnula jsem se k němu, protože sestra na něj hrála. Prý jsem si na něj vyťukávala melodie. Do lidušky mě ale na klavír nevzali, měli plno. Proto jsem se v pěti letech začala učit hrát na flétnu. Na klavír jsem přestoupila o rok později.

Jak jste se dostala k tak neobvyklému nástroji, jako je harfa?
To byl shoda okolností. Nebyl to nástroj, který by padl do oka mně samotné, nevzhlédla jsem se v pohádkách, kde na harfu hrály princezny. K harfě jsem se dostala přes profesora Patrase, tatínka Dády Patrasové. Rodiče se znali s paní Patrasovou a ta jim harfu doporučila, že na klavír hrají všichni. Mně to bylo jedno, bylo mi jedenáct. Pan profesor zkonstatoval, že ruce dobrý, na klavír že hraju dobře, tak ať to zkusím. Problém byl harfu sehnat. Než se to povedlo, chodila jsem cvičit na konzervatoř a pak jsem měla harfu půjčenou. Trvalo několik let, než rodiče sehnali starý vyřazený nástroj, který bylo potřeba zrestaurovat a maminka mi na něj ušila obal.

I u harfy určitě platí, že k úspěchu člověk potřebuje určitou dávku talentu a spoustu píle. Musel vás někdo do cvičení nutit?
Není to historka o tom, že by mě rodiče k nástroji přivazovali za nohu. Mě to strašně bavilo. Samozřejmě hodně záleží, na koho narazíte. Já jsem měla štěstí na paní profesorku Váchalovou. Ta byla hnacím motorem nejen mým, ale celého harfového oboru. Vedla nás k tomu, abychom na sobě pracovali a vydávali ze sebe co nejvíc. Taky nás učila postarat se o sebe a komunikovat: abychom na žádost o koncert nereagovali způsobem: „No, to ale já nevím, co budu hrát? … A jak tam dojedu, s harfou?“ Byla praktická žena, která nás přesvědčovala, že všechno jde vyřešit. Hodně jsem se od ní naučila. Třeba jak se vypořádat s nečekaným hraním, že člověk musí být pohotový…
Tím, jak mě k tomu vedla, mě už nikdo nemusel do hraní nutit. Když už to studentovi jde, chytne ho to. Muzika je úžasný svět. Chodili jsme obden na koncerty. Je až neuvěřitelné, kolik muziky jsem v té době slyšela. To už se mi nikdy nepovede, nebudu mít tolik času a energie.

Na konzervatoř tedy vzpomínáte v dobrém?
Určitě. A nejen proto, že tam nebyla matematika, která mi nešla! Byla pro mě školou, která mi dala obrovskou volnost. A studovala jsem ji v době, kdy na ní působila spousta vysokoškolských profesorů, kteří na vysokých školách nemohli učit. Někdy se to míjelo účinkem, protože někteří s námi „malými“ moc neuměli jednat, ale většina uměla bezvadně inspirovat a nadchnout. Škola pro mě byla odrazovým můstkem do života. I s tím, že studium trvá šest let. Znáte ten vtip, že normální gympl se studuje čtyři roky, konzervatoristé potřebují šest? A když ještě pak absolvent jde na vysokou školu, má o to víc času na sobě pracovat.

Byl nějaký konkrétní okamžik, kdy jste si uvědomila, že se chcete harfě věnovat profesionálně celý život? Nebo to přišlo postupně?
Přinejmenším do maturity (ta je po čtyřech letech studia) mě takové úvahy absolutně míjely. Byla to pro mě škola hrou: koncerty, kluby, jazz. To, že se budu hudbou živit, mě nenapadlo. Měla jsem zázemí – rodiče mě podporovali, líbilo se jim, co dělám. Nikdy jsem nepocítila ani narážku na to, že bych si měla začít vydělávat. Když jsem pak viděla v Americe, jak se studenti protloukají, zpětně jsem si uvědomila, jaký obrovský luxus bezstarostnosti jsem prožívala. V pátém ročníku se naskytly dva konkurzy do velkých orchestrů, do kterých nás paní profesorka Váchalová natlačila, abychom se otrkali: do Národního divadla a do FOK. Pro spoustu lidí by to byl vrchol, ale já jsem o tom opravdu do té doby neuvažovala. O to líp se mi asi při konkurzech hrálo, protože mi o nic nešlo. Oba konkurzy jsem vyhrála – ještě s jednou kolegyní. Obě jsme se měly takzvaně rozehrát. Najednou jsem měla v osmnácti před sebou rozhodnutí, jestli půjdu do zaměstnání. Začala jsem s oběma orchestry zkoušet, byla jsem pyšná, rodiče nadšení… Pak jsem udělala zkoušky na AMU, ale nikdy jsem tam nenastoupila, protože mě přijali na školu v Americe.

Tam jste ale napoprvé neodjela…
Byla jsem nerozhodná ňouma. Hrála jsem v FOK, okusila jsem pravý muzikantský život se zájezdy… Zabodovali rodiče, kteří mě postrčili tím, jak začali všechno zařizovat, a na české straně to nakonec všechno kupodivu opravdu dobře dopadlo. Nakonec mi Američané nedali vízum – chtěli doklady o tom, že mám peníze. Škola nabízela stipendium, ale to nestačí na živobytí. Já jsem se spokojila s tím, že to je osud, ale rodičům přišla škoda vzdát tu šanci. V Čechách absolutně nepřicházelo v úvahu sehnat dolary, tak jsme si z americké ambasády přinesli seznam nadací. Jedna z prvních byla podle abecedy Fulbrightova, a když mi dali stipendium, dostala jsem vízum. Táta mi podstrčil dvacet dolarů, které někde sehnal, a při loučení jsem pochopila, že mi říká, ať tam zůstanu. Byl srpen 1989.

Jak jste si v Americe zvykla?
Už cesta tam byla dramatická. Měla jsem letenku s přestupem v Curychu a nikdo si neuvědomil, že do Švýcarska taky potřebuji vízum. Čekali na mě známí, u kterých jsem měla přespat, ale celníci mě nechtěli pustit z letiště. Byla jsem odhodlaná nocovat tam. Známí nakonec celníky přemluvili, aby mě pustili, když mám to vízum do Ameriky. Když jsem dorazila do New Yorku, spadla mi čelist. S mojí angličtinou…

Nakonec jste zvládla pětileté studium. Co vám ta zkušenost dala?
Všechno. I ty lokty. Tam to jinak nejde a bezvadné je, že to studentům říkají. Postarat se sám o sebe a zvyknout si, že jen tak za vás nikdo nebude dávat slovo a nést kůži na trh. To, že vám občas někdo pomůže, je přídavek, na který se nemůžete spolehnout.
Ani jsem netušila, na jakou školu jdu, prostě „někam do Filadelfie“. Byla jsem kuře z východu, které jenom valí oči. Učily nás světové špičky, hrály s námi, vedly mistrovské kurzy. Curtisův institut všem svým studentům dával stipendia, což v Americe není normální. Kdo se tam jednou dostal a měl výsledky, měl úžasné možnosti. Platili nám i cesty na festivaly. A škola měla výborné jméno. Její razítko bylo propustkou do světa špičkové hudby. Věděla jsem, že když pošlu přihlášku někam, kam se hlásí tisíc lidí, tak moji přihlášku přinejmenším nehodí do koše. Projela jsem festivaly jako americký Tanglewood, další v Izraeli, Japonsku, Francii… Kdybych zůstala tady, nikdy bych tu možnost neměla. Stejně jako dostat se k nejlepším lidem v oboru.

Dagmar Pecková líčila, jaké měla problémy s agenty, když otěhotněla. Jaké zkušenosti máte vy?
Tady to bylo naprosto bez problémů. Zavolala jsem, že jsem těhotná, v agentuře mi pogratulovali a přizpůsobili se omezením koncertování. Je to těžké, protože nikdo nemůže říct, že už měsíc nebo dva po porodu zase bude hrát. Ale doba pokročila. A pěvkyně to mají trochu jinak: kvůli pěti představením opery někde ve světě tam musí dva tři měsíce být kvůli nastudování. A děti jsou při takovém kočování přítěží. Agenti na to pohlížejí. Některým agenturám vládnou postarší muži, kteří na umělkyně-matky nejsou zvyklí a čekají komplikace. Je to záležitost stereotypů, které jim nevymluvíte. Pokud s nimi tedy chcete spolupracovat, záleží na vaší diplomacii. Když si povídáme s lidmi z agentury po koncertě, nehlásím jim, že Johance vyrostly další dva zuby. A pokud někoho příliš neznám, testuji, co jim můžu říct.
Narození dcery jsem ve světě nijak nevyhlašovala. Ne, že bych ji tajila, ráda se pochlubím, ale je to jako v jiných povoláních: přijdu „do práce“ a koho zajímá, že mám nemocné dítě? To tam nepatří, nechci kolegy znervózňovat nebo vzbuzovat lítost. Výmluvu na děti považuji za nejhloupější, jako kdyby ženská chtěla úlevu nebo se z něčeho vyvlíknout. Když se dělo něco vážného a potřebovala bych být doma, pochopitelně bych zkoušku nebo koncert zrušila. I když by byly domluvené rok dopředu. Prostě se nedá nic dělat, všichni jsme jenom lidi. Směji se, když někdo líčí, jak má pět let dopředu plný diář. Ano, termíny bývají domluvené, ale smlouvy se nejčastěji podepisují těsně před akcí.

Vy jste se na pódia vrátila brzy…
Johance byly necelé dva měsíce. Ale rozhodně to nebyly žádné zájezdy. Postupně se to začalo nabalovat. Teď v září mám devět koncertů v Čechách. V říjnu jedu na čtrnáct dní do Ameriky, v listopadu na týden do Japonska a pět dní do Lucemburska. Je to hodně, na to, že mám rodinu.

Václav mi říkal, že malá špatně snáší vaše cvičení…
Poslední dobou na harfu žárlí. Jako miminko byla báječná. Zkoušela jsem s kvartetem, ona byla v sedačce, poslouchala a prohlížela si obrázky a chrastítka. Kolem roku mi chodila bouchat do strun a chtěla hrát sama. Teď za mnou běží a křičí: „To né, to né.“ I když jsem zavřená v pokoji a ona je vedle s někým jiným. Prostě se nedá nic dělat. Když je sezona, musím cvičit každý den, takže „utíkám“ do studia, které jsme si pořídili v sousedním domě.

Umíte si naplánovat volný čas?
To je při povolání, kdy nemáte pevně danou pracovní dobu, strašně těžké. I když mám čtyři dny volno, tak ho nemám. Musím se připravovat na další akce a dodělávat resty. Plánovat se snažím. Pravda, letos o prázdninách jsem to moc nezvládla. Ano, jezdila jsem s Johankou k rodičům za Prahu nebo po výletech, ale vadilo mi, že jsme spolu nemohly být delší dobu v kuse. Abych nemusela nikam odjíždět, brát telefony, číst esemesky. Takže jsem nahlásila v agenturách, že příští srpen nebudu k dispozici. Samozřejmě jsme domluveni, že kdyby bylo něco „úúúžasného“, zavolají mi. Ale nepředpokládám to, protože opravdu velké důležité akce jsou plánované s velkým předstihem.

Mrzí vás, že některé věci nestíháte?
Samozřejmě! Že po tři čtvrtě roce nemáme zařízené studio, dodělanou knihovnu… Jenomže to jsou malichernosti. Musím si říct, co je důležitější. Jít s Johankou plavat, na písek nebo do zoologické. Když jsem s ní, snažím se jí věnovat co nejvíc. Občas pořádáme schůzky maminek, aby děti měly kontakt s vrstevníky. Je to občas bláznivé, ale nelituji. Večer mám koncert, ráno odejde Václav do práce, já naložím Johanku do auta a jedeme někam na výlet, odpoledne strávíme s dětmi a jejich maminkami. Večer se cítím, jako kdybych odehrála deset koncertů, a další ráno mám zkoušku. Dítě jenom vzkvétá, je plné energie… (smích) Myslím, že je to lepší, než kdybychom měli chůvu, která by se dceři plně věnovala. Kdo má děti, ví, jak jsou ovlivnitelné. Dělají to, co lidé, kteří je hlídají. A pak už nejsou dětmi svých rodičů v tomhle smyslu.

U Johanky se střídáte jen s manželem a rodiči?
Jednou týdně máme slečnu na hlídání. Je to dcera naší kamarádky, která říká, že hlídání je báječná antikoncepce. Znám ji odmalička a je moc fajn. Pro Johanku je dobré, že má u sebe vedle rodičů a prarodičů i mladou holku.

Jaké další služby využíváte?
Úklid. Jinak bychom se opravdu zbláznili. Už před pár lety, když jsme ještě malou neměli, jsme se domluvili, že jestli nám to finanční situace dovolí, ten luxus si dopřejeme. Vlastně ne luxus, je to velká pomoc. A když si člověk spočítá, kolik ho to stojí a co vydá za jiné „blbosti“…

S Johankou jste si mateřskou dovolenou neužila. U druhého dítěte už asi nepůjde se vrátit naplno za tak krátkou dobu?
Uvědomuji si to. A musím říct, že jsem momentálně v rozpoložení, že se na to těším. Cítím se unavená. Není to jenom tím, že musím kvůli dítěti vstávat ráno dřív, než jsem byla zvyklá. Je toho hodně. Na to, že malé jsou teprve dva roky, mám poměrně dost koncertů a vyjíždění. To není samo o sobě tak únavné. Ubíjející je organizace toho všeho. Kdo přijde zítra? Kdo se o Johanku postará, když budu pryč celý týden? Nedej bože, když musím aktuálně zařídit opravu čehokoli v bytě, porouchá se auto nebo se něco stane s harfou. Už nechci nic organizovat a chci se zavřít doma! I když nevím, na jak dlouho. Přiznávám, že jenom doma bych být nemohla. Nejsem jenom mamina. To nemyslím pejorativně. Obdivuji ženské, které to baví a v péči o rodinu se našly. Mě by to ubilo.

Blanka Kubíková
vyšlo v časopise Moderní rodina, podzim 2005

Foto: Martin Mašín

• INFOBOX

• Kateřina Englichová (38) patří mezi mladé dámy, které výborně reprezentují české muzikanty ve světě. V pěti letech začala hrát na klavír. Vystudovala hru na harfu na pražské konzervatoři a jedné z nejvýznamnějších hudebních akademií v Americe, The Curtis Institute of Music ve Filadelfii. Získala řadu cen na světových soutěžích (Texas, Filadelfie, Vídeň, Itálie, nejvíc si cení vítězství v prestižní soutěži Pro Musicis International Award v New Yorku. Bývá hostem světových festivalů (Česká republika, Japonsko, Izrael, USA, Francie), na svém kontě má dvě desítky nahrávek na CD. Po narození dcery Johany (2,5) se brzy na koncertní pódia a do nahrávacích studií vrátila. Václav Bartuška (39) jako student žurnalistiky patřil mezi studentské vůdce tzv. sametové revoluce. Pracoval jako člen parlamentní komise pro dohled na vyšetřování událostí 17. listopadu. O svých zkušenostech napsal knihu Polojasno. Honorář za ni mu dovolil podniknout cestu kolem světa. Své další knihy nazval Cesta z Prahy do Prahy, Až ti zastřelí bráchu, Pochybnost. Rok pracoval v reportérském oddělení Mf Dnes, byl generálním komisařem české účasti na světové výstavě Expo 2000 v Hannoveru. Dnes vlastní malou firmu, která pořádá výstavy a vypracovává marketingové studie. Je hrdý na to, že se dokáže postarat o dceru, když manželka odjede koncertovat.

• Fotogalerie

• DISKUSE

• Od: Jiří Jelínek	Vzkaz pro paní Kateřinu	7. dubna 2009
  Od: Lencová	dotaz	17. března 2007

| vstoupit do diskuse

| hlavní stránka | další články v rubrice