• Výchova

| hlavní stránka | další články v rubrice

Nesnesitelní miláčkové: Vypadám jako andílek, zlobím jako čert

Patříte k rodičům, kteří mají obavy se svým dítětem kamkoli jít, protože se bojí jeho hysterické scény? Pomlouvají vás sousedky, že se u vás ječí ještě v devět večer? Pak máte určitě občas pocit, že náměty na nápisy triček Vypadám jako andílek, zlobím jako čert nebo Jsem postrach celé rodiny stánkaři museli sbírat u vás doma.

Anebo že by vás pozorovali v restauraci, kde jste byli minulý týden na nedělním obědě? K výbuchům vzteku, půlhodinovému pláči a mlácení kolem sebe tříleté dcerušce tentokrát stačilo jen to, že nedostala pivo. Argumenty, že pivo není pro děti a limonádka je lepší, přes řev vůbec neslyšela.  Představte si holčičku, která jako by sestoupila z obrázku Heleny Zmatlíkové: velká modrá kukadla, kulaťoučké tvářičky, dlouhé husté copánky, úsměv od ucha k uchu. Tlačí s maminkou vozík v samoobsluze. V mžiku se zmatlíkovský andílek změní k nepoznání: maminka jí nechce koupit čokoládu, tak začala vřískat, jako když ji na nože berou. Nezabralo to? Lehne si na zem, kope a mlátí kolem sebe. Když se nad ní matka skloní, dostane od dcerušky ránu do obličeje. Lidé postávající okolo reagují různě: od litování holčičky nebo matky po poznámky o nevychovaném frackovi. Co ale s tím?„Univerzální odpověď neexistuje. Nejlepší a nejúčinnější je vzít kopající a zmítající se dítě, nemluvit na něj, nedávat si ho k sobě obličejem, aby nás nemohlo mlátit, a vynést ho ven,“ radí klinická psycholožka z Prahy 4 Milena Bučková. Matka nemusí mít výčitky, že svou holčičku špatně vychovává. Jde totiž o ukázkový afektivní záchvat, který je projevem nedozrálosti nervové soustavy. Lepší zpráva pro rodiče zní, že andílek se časem vztekat přestane. Horší zprávou ale je, že to může trvat několik let. Dřív se mluvilo o vzdoru a negativismu tříletých. Jenomže tyto stavy, velice často spojené s uvědomováním si svého já, může dítě prožívat i před druhými narozeninami. A celá rodina s ním. Profesor Zdeněk Matějček vždy upozorňoval, že dětský vzdor přichází s větší pravidelností než puberta: „Je to stadium vývoje, se kterým se nic neudělá. Končí v předškolním věku. Než dítě nastoupí do školy, zcela určitě to přejde.“ 

Strčit pod vodu?

Dřív se tradovalo, že vzteklé dítě rovná se zlobivé dítě. A že každé zlobení si zaslouží pár na zadek. Koho chytnou běsi, šup s ním pod ledovou vodu! „To jsou takové babské rady k ničemu,“ varuje doktorka Bučková. „Stejně tak není dobré na dítě křičet. Tím ho ještě víc vytočíte. Nejlepší je, když rodiče příznaky před afektivním záchvatem poznají dopředu. Dítě začne být nespokojené, začne prudčeji reagovat: to lze přerušit. Účinné je odvést pozornost. Ale nejde to vždycky. Každý rodič jistě ví, na co jeho dítě reaguje negativisticky. Když si má uklidit hračky, místo sáhodlouhého vyhrožování a napomínání mu mohou nabídnout, že mu pomohou. Nebo mu slíbí to, co ho opravdu baví, ale jako podmínku určí tuhle činnost. Aby to nepříjemné dítě udělalo s vědomím, že pak přijde něco pozitivního. Samozřejmě ani tohle nezabírá na každé.“ „Když už záchvat propukne, je nejlepší dítě nechat být,“ pokračuje psycholožka. „Poslat pryč se nenechá: budete mluvit na někoho, kdo je absolutně pod vlivem emocí, takže vás nevnímá. Nejlepší je, když odejde rodič. Zásadní chyba, kterou rodiče často dělají, je, že jakmile se dítě uklidní, začnou to s ním rozebírat. Vidíš, teď jsi takový rozumný chlapeček, jak se umíš chovat, předtím jsi byl ošklivý kluk, vždyť si o tom můžeme popovídat… Tím to dostanou do roviny, že když dítě něco udělá, oni mu pak věnují pozornost a chválí ho, jak je hodný. Dítě to pak může dělat schválně, aby si vynutilo pozornost.“ Odborná literatura popisuje terapii objetím: rodič musí zmítající se dítě přeprat, aby ho vzal do náručí, pevně objímal, hladil, kolébal. To může trvat i několik hodin. Milena Bučková soudí, že to pomůže jenom někdy a jenom na něco: „Držet dítě při každém afektivním stavu v náručí, aby vidělo, že ho máme rádi… To ono ví z našeho chování během jiných situací.“ Ani profesor Matějček význam terapie objetím nepřeceňoval: „Použil bych ji tam, kde se dítě obává odcizení. Máma nebo táta mu pak vnutí objetím lásku. Dětský vzdor, když dítě mámu tluče, není tohoto dluhu.“ 

Odkdy?

Možná od miminka! Opravdu – už ve třech až čtyřech měsících se některá miminka vztekají tak, že se prohýbají do oblouku, některá dokonce modrají. „S těmi by rodiče měli jít na vyšetření. Za tak afektivním pláčem může být neurologická porucha,“ upozorňuje doktorka Bučková. A přidává konkrétní případ ze své praxe: „Mám teď v péči holčičku, která vypadá, jako kdyby ji vystřihli ze žurnálu. Nádherná, sen každé matky. Ještě jí nejsou tři a už je uzurpátorka a tyranka celé rodiny. Rodiče jsou z ní vyčerpaní. Protože ke mně chodí krátce, zatím mají za úkol mapovat krizové situace. Musíme totiž nejdřív nalézt příčiny jejího chování. Podle příznaků, které popisují, jde zřejmě o hyperkinetický syndrom: malá je živá, neposedí, prosazuje se a zřejmě bude velmi chytrá. Nejhorší kombinace je chytré dítě a hyperkinetický syndrom. Tím, jak je velice aktivní, rychle nasává vědomosti. K tomu lítá, neposedí a prosazuje se na úkor ostatních.“U dětí s ADHD (dříve lehkou mozkovou dysfunkcí) se někdy dostavují afekty, když jsou v nepohodě a unavení. Jde o jeden ze znaků, ze kterých se rozpozná, že dítě bude trpět některou z poruch učení. „Dost často se setkávám s tím, že když rodiče přivedou sedmi- nebo osmiletého dyslektika, vzpomínají, že když byl malý, hodně se vztekal. Takové děti jsou dráždivější, všechno je vyvede z míry dřív a víc. 

Nebezpečné sobě i okolí

Dítě ve vzteku hází kolem sebe vším, co se mu dostane pod ruku. S údivem jsem ale na návštěvě pozorovala, jak holčička hostitelů bila pěstmi sama sebe do hlavy. „Může se stát, že ublíží sobě nebo někomu jinému,“ varuje Milena Bučková, „a tomu je nejlepší zamezit pevným stisknutím… Když jsou stavy natolik prudké, že dítě bije hlavou o postýlku, zeď, stůl či tvrdou hračku, chtělo by to odborné vyšetření. Nejen psychologické. Jí takové děti posílám k dětskému neurologovi. Dost často se totiž v nálezu z EEG objeví, že jsou hyperkinetické, nebo chcete-li hyperaktivní. V anamnéze mívají tyto děti například těžký porod.“ Normální, přirozený vývojový afektivní stav se liší od patologického vzteku, který se často opakuje. Proto by měl dítě vidět odborník. 

Výchovné chyby

Doktorka Bučková je přesvědčena, že zážitek s afektivním stavem svého dítěte mají všichni rodiče. Když se objeví jednou, dvakrát, o nic vážného nejde. Když ale často, nebo dokonce pravidelně, vždycky to o něčem vypovídá. Kupříkladu reaguje-li dítě na každou povinnost afektem, stojí za to popřemýšlet, jestli ho vychováváme správně. „Každý záchvat vzteku určitě nelze omlouvat vývojovou nezralostí,“ upozorňuje psycholožka. „Vztekem často trpí děti z rodin, které se dopouštějí závažných výchovných chyb. Buď mu dopřejí všechno, co chce, nebo co jeden z rodičů zakáže, to druhý povolí. Případně když nepovolí rodiče, dítě hledá zastání u babiček. Je velice důležité, aby rodiče táhli za jeden provaz a svá rozhodnutí neměnili. Dítě nesmí poznat, že pláčem nebo křikem získá, co chce.“ Stejně neústupní musí být rodiče, i když si je dítě jistější v kramflecích, tedy pokud má publikum: na návštěvách, na hřišti, v obchodech. „Ne“ prostě musí znamenat „ne“ i po pěti minutách křiku. „Ne a ne“ a „jo a jo“ začne dítě vypouštět z pusy možná už po prvních narozeninách. Začíná chodit, mluvit a uvědomovat si sílu své osobnosti. Tu si logicky musí vyzkoušet na rodičích. U těch naráží na hranice, za které už nesmí. Bouří se a snaží se prosadit jako osobnost. Pokud si neprosadí svou, rozčiluje se. „Rodič, který je vnímavý, si s tím umí poradit. Ne hned, ale postupně,“ říká doktorka Bučková. „Nedoporučuji dohadování, nebo dokonce hádání. V rodinách, které dávají dětem příliš velký prostor, aby se o všem diskutovalo, se stává, že dítě chce diskutovat i o věcech, o kterých se opravdu diskutovat nemá.“ Pak se může stát, že se z obyčejného převlékání stane půlhodinové drama, během kterého matka s dítětem debatuje, proč si už nemůže hrát, proč se má obléknout, proč se jde ven, co si je ochotno obléknout a ve finále ho třikrát honí po bytě s mikinou, kterou dítě odmítá.Není divu, že někteří rodiče volí cestu „říkat všechno obráceně“. K ní přistoupila Olga: „Když jsem chtěla, aby se syn najedl, řekla jsem mu, že toho talíře se ani nedotkne. Sotva jsem se otočila, vrhl se k němu. Když jsem potřebovala jít nakoupit, oznámila jsem mu, že dneska ven nejdeme. V cuku letu byl oblečený.“ A názor psycholožky? „Lidé se prostě chytají rad, které se jim hodí. Jak bych to nazvala? Vytloukání klínu klínem? Jsme potom stejní jako ty děti. Nepřipadá mi to nejlepší. Dítě ošálíme, nahrajeme na ně habaďúru, ale nenaučíme je, že se něco má a něco ne. Není to výchovné. Připadá mi vhodnější zvolit taktiku odvádění pozornosti. Vyprávět dítěti pohádku a přitom ho oblékat,“ radí Milena Bučková. Nutno dodat, že synovi Olgy je dnes pětadvacet a její výchovnou fintu přežil bez následků.  

Pevný režim

K prevenci záchvatů vzteku patří i pevný režim. Dítě musí mít jistotu, že se po večeři podívá na večerníčka, pak se vykoupe, pomazlí, maminka mu přečte pohádku a spí se. Bez diskusí, bez ohledu na víkendy, návštěvy a dovolené. Jestliže propásneme vhodnou chvíli, kdy zahnat potomka na kutě, může svou únavu a rozmrzelost dávat najevo pláčem a vztekáním. Pak neví, má-li ležet na bříšku, nebo na zádech, jestli chtít do postele zajíce, nebo medvídka. „Jestliže přetažené dítě nemůže usnout, je rozumné si s ním lehnout, vzít ho do náruče. To mu dodá pocit jistoty a vědomí bezpečí a pomůže mu to usnout,“ doporučoval profesor Matějček.

Blanka Kubíková

• DISKUSE

• Od: vera	Re: Záchvaty	10. května 2011
  Od:	Re: záchvaty	25. prosince 2009
  Od: Mája=)		25. prosince 2009
  Od: Jitka	andílci	30. listopadu 2009
  Od: klara	Re: Záchvaty	27. července 2009
  Od: Jana	Re: bezmoc	20. července 2009
  Od: Naďa	Záchvaty	24. června 2009
  Od: Daria	Re: záchvaty	12. května 2009
  Od: Magda	Re: Záchvaty	19. března 2009
  Od: Petra	Záchvaty	13. března 2009

| vstoupit do diskuse

| hlavní stránka | další články v rubrice